Omluva milým poutníkům (a Josefu Váchalovi)

 

Ze stínu platanů, pegasů a poupat

aneb

zpověď mrzáka

 

 

Náměstí galicijského rybářského města S. spalováno jest žárem, jenž možno nazvati vpravdě nemilosrdným.

Se sluncem přímo nad hlavou jediný stín lze naleznouti ve vlastní duši. I přes toto místo kráčejí poutníci do Compostely, jejich cesta však jest stíněna řadou platanů, pegasů a poupat.

 

Pohleď poutníče!

 

V žáru na zídce přístavu, co by zprvu hromádkou hadrů být se zdálo, mrzák sedí. Rybář, jež celý svůj život ženu svou a dítka věčně hladová zaopatřiti se usiloval, každý den se svou šalupou na širý oceán vyplouval a živobytí nuzné zde v potu tváře své dobýval, aby z něj daně výběrčím kastilských baronů zaplatil a by skromný příbytek v uličce malé vydržovati mohl.

 

Šalupa jeho nebývala z největších, však dobře stavěná a poctivá lodice to byla. Leč běda, osádka její, banda vyvrhelů, povalečů lenivých, ďáblu zaprodaných, ne snad vlků, leč hyen a supů mořských, osud strašlivý rybáři našemu jala se přihotoviti.

 

Netoliko na tom, že rybáři cháska tato ryby kradla a na trhu sama je prodávala, že háčky i návnady záhadně z lodi mizeti počaly a čeládka líná a nehodná leckdy i šalupu samu pro dílo své mrzké užívala, jednoho dne, kdy lodice hrdá na moři v bouř strašlivou vplula, tito bídní červi, zmocnivše se člunu jediného, rybáře samotného na palubě větry a vlnami bičované zanechali.

 

Nebohého rybáře v troskách za rozbřesku na pláži mořské jeho žena nalezla a místní felčar jinak nemohl, než oba oudy z bouře rozdrcené rybáři odebrati.

 

Z šalupy nic než pár zlámaných prkének nezbylo a žena rybářova, vidouc že bylo ji samotné o živobytí nyní se přičiňovati, davem poutníků strhnout se dala a svěřiv dítka jejich do péče jezovitů segovijských, v město se medle odebrala a po našem rybáři již ani vzdechu nevydala.

 

Rybář, přišedše takto o vše, sedí na zídce polorozpadlé a látá sítě.

Útrpně patří na dav poutníků, jež zaliti potem, co slaná řeka k chrámu vzdálenému dnem i nocí usilují.

 

Ó, jak i on přidal by se k nim, ó jak šel by bos a o hladu a žízniv až tam, kde zem se vrhá oceánu k nohám a tam ve svatostánku Jakuba Většího i on by se vrh před oltář, řka:

„Jakube, svatý patrone rybářů, poutníků a kloboučníků, popatři na mne ubohého tak, jak jsi zřel na Ježíše potícího krev v zahradě Getsemanské. Tak, jak Pán pravil dceři Jairově „Pravím ti, vstaň!“, tak promluv i ke mně, vrať mi údy mé a já budu svým slovem, myslí a prací do posledních mých dnů velebit tvoji slávu“.

 

Běda však, jak může ubohý rybář jíti do chrámu, byť po kolenou, jich nemaje?

 

Musí tak ze zídky své ostatní poutníky tiše sledovati, klna.

Ví, že nemůže pít pohár, který mají vypít oni.

A tak nezbývá mu, než látat sítě pro ty, kteří chytají ryby, aby jimi poté poutníky občerstvili.

Snad oni přimluví se za Lazara nehodného a svatý Jakub milostivě na něj pohlédne a i on bude napříště pochodovati

v chladivém stínu platanů, pegasů a poupat.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

inPage - webové stránky, doménawebhosting snadno.